Hned druhý den bylo jasné, že je potřeba něco udělat, vnést alespoň malý vír do kdysi tak pestrých životů. Ze šuplíků začínáme lovit různé staré neuskutečněné projekty, které by penzum zážitků pomohly rozšířit. Mistrovství světa v chůzi po čtyřech zavrhujeme, byť se jeví realističtější než Bémova olympiáda. Jako poměrně realizovatelná se jeví několik roků stará a nikdy neuskutečněná sázka o přechod 36 kilometrů dlouhých Krkonoš za 10 hodin. Samotný výsledek není důležitý, dopadlo to díky novým pohorkám samozřejmě dobře, přechod zvládnul i rozhodčí Millhouse, který chtěl nakonec ještě mermomocí na vrchol Sněžky a potom hodlal honit autobus, takže jsme to zvládli ještě rychleji. Krizi středního věku jsme si ale vzali s sebou do cyklobusu (se zatuhlými svaly jsme si po sezení v hospodě do cyklobusu pomáhali jako dědečkové), vystoupit jsme museli už skoro jako invalidé a chodit jsme mohli až dva dny poté. Ale náhoda pomohla vedle našeho sebepoškozování odrovnat i krizi středního věku. Ještě v cyklobusu se taková přísná paní své stojící třicetileté kamarádce jedovitě zmínila, že tu sedí i mladší než je ona a okatě na nás zahlížela. Na tváří se nám rozlily úsměvy, cíl byl splněn – jsme a budeme zase mladí, byť invalidní. A když už pro bolavé nohy nebudeme moci sportovat, budeme alespoň funkcionáři. Mistrovství světa v chůzi po čtyřech spolehlivě přinese další zážitky a témata ke kuchyňským posezením u vína. A poučení? Ne každý obyčej plní svoji funkci, ale všechny obyčeje stojí za to. Prostě radost ze života. A nesmíme být ješitní. To bychom totiž pak tu kamarádku té jedovaté paní museli pustit sednout.
Blog | Petr Jüptner