Základním mýtem v chápání Klause je představa, že hlava státu bude ve (zdánlivě) finální fázi své politické kariéry s profesorskou umanutostí vždy otevřeně hájit své přesvědčení a svůj pohled na věc. Naopak, v jeho postojích je téměř vždy vydatná porce strategie a taktiky. České veřejné mínění se zřídka jasně postaví za své spojence, do ničeho se radši příliš nemíchá, zpravidla ale všemu rozumí nejlépe. O tomto mýtu "české jedničky" mluvil na svých přednáškách například Bohumil Doležal a Klausův postoj do tohoto "čecháčkovského obrazu" přesně zapadá. Gruzii jasně nepodpoříme, ještě bychom si to rozházeli s Ruskem a s nikým silným si to přece rozházet nechceme. A americká dominance nás znervózňuje, tak ať je ta mezinárodní politika trochu živější. Není divu, že v různých anketách se veřejnost nekloní k oficiálnímu postoji vlády o nic více než než ke stanovisku prezidenta. Václav Klaus si tak veřejné mínění nerozhází. A třeba hraje i vyšší hru – proč by to během našeho předsednictví v Evropské unii nebyl právě v Evropě doposud neuznávaný český prezident, který by jako státník masarykovského (či alespoň benešovského formátu) neurovnával vztah Evropské unie a putinovského Ruska? Hloupé srovnávaní genocidou postiženého Kosova s Jižní Osetií a nadbíhání kremelským propagandistům nemůže být ze strany Václava Klause pouhou profesorskou glosou, ambiciózní český prezident má bezpochyby jasnou představu o své roli v nadcházejícím českém předsednictví.
Ačkoli Klaus již v mnoha situacích ukázal, že klasický ústavní liberalismus se vzájemně se vyvažujícími institucemi je mu cizí (viz jeho dřívější odpor k Ústavnímu soudu, České národní bance či různým nezávislým kandidátům), přesto se úspěšně profiluje jako jednoznačně prozápadní politik se zdravě kritickým přístupem k evropské integraci. Jeho postoj ke gruzínskému konfliktu však ukazuje, že Evropa mu bude cizí vždy bez ohledu na své institucionální uspořádání. Při podrobném studiu jeho postojů nelze nevidět militantní protiněmeckou notu, se kterou kontrastuje v různých obdobích vyjádřená sympatie k Vladimíru Mečiarovi nebo válečnému režimu Slobodana Miloševiče. Tento Klausův dobře skrývaný panslavisticky orientovaný nacionalismus je potom opylován mravní převahou slovanského východu v pojetí nedávno zesnulého Solženicyna. Ačkoli s tímto "vnitřním démonem" umí Klaus velmi dobře zacházet a vhodně ho dávkuje, svojí reprodukcí "mírotvorné" kremelské propagandy pouze pomáhá podkopat hliněné nohy pomyslného obrazu jednotného postoje unijních států a v roli trojského koně dává Rusku signál, že může v praxi organizovaného vytváření národnostních menšin pomocí vydávání vlastních pasů a přetváření mírových jednotek ve válečné a zase zpět pokračovat. Bohužel vhodných cílů je několik a Klausova 13. komnata tak může v mozaice testování síly a jednoty v rusko-evropských vztazích napáchat větší neplechu než si doposud při čtení jeho vždy "neškodně" vybočujících textů můžeme představit.