Reklama
 
Blog | Petr Jüptner

Jak zlikvidovat krizi středního věku i sebe samotné

Psát o krizi středního věku ve třiceti je poněkud nadsazené, ale třeba to má něco do sebe. Třicítku může člověk brát třeba jako nakročení do druhé poloviny svého života. A někteří prý to mají posunuté a mají dříve i pubertu, má matka ji na svém synovi registrovala od osmi do čtrnácti, tak proč ne. Každopádně tuhle sedíme po běžeckém tréninku s Johnnym a Millhousem u vína v Millhouseově vysočanské kuchyni, řešíme všechny naše těhotné přítelkyně (každý tedy máme jednu) a vyprávíme si dávné zážitky a vylomeniny jako byly tradiční vrchlabské nosorožčí plesy, recesistický sraz nepozvaných absolventů gymnázia a podobné.  Při opakování těch starých historek se mi před očima najednou objevila učitelka občanské nauky, která se nám látku o seniorech snažila přiblížit výkladem, že jejich hlavní charakteristikou je život ze vzpomínek. A když se tenhle feedback po několika vínech spojí s nastávajícím otcovstvím a nastupujícími Kristovými léty, alespoň malá krizička středního věku se začíná zhmotňovat.  

Hned druhý den bylo jasné, že je potřeba něco udělat, vnést alespoň malý vír do kdysi tak pestrých životů. Ze šuplíků začínáme lovit různé staré neuskutečněné projekty, které by penzum zážitků pomohly rozšířit. Mistrovství světa v chůzi po čtyřech zavrhujeme, byť se jeví realističtější než Bémova olympiáda. Jako poměrně realizovatelná se jeví několik roků stará a nikdy neuskutečněná sázka o přechod 36 kilometrů dlouhých Krkonoš za 10 hodin. Samotný výsledek není důležitý, dopadlo to díky novým pohorkám samozřejmě dobře, přechod zvládnul i rozhodčí Millhouse, který chtěl nakonec ještě mermomocí na vrchol Sněžky a potom hodlal honit autobus, takže jsme to zvládli ještě rychleji. Krizi středního věku jsme si ale vzali s sebou do cyklobusu (se zatuhlými svaly jsme si po sezení v hospodě do cyklobusu pomáhali jako dědečkové), vystoupit jsme museli už skoro jako invalidé a chodit jsme mohli až dva dny poté. Ale náhoda pomohla vedle našeho sebepoškozování odrovnat i krizi středního věku. Ještě v cyklobusu se taková přísná paní své stojící třicetileté kamarádce jedovitě zmínila, že tu sedí i mladší než je ona a okatě na nás zahlížela. Na tváří se nám rozlily úsměvy, cíl byl splněn – jsme a budeme zase mladí, byť invalidní. A když už pro bolavé nohy nebudeme moci sportovat, budeme alespoň funkcionáři. Mistrovství světa v chůzi po čtyřech spolehlivě přinese další zážitky a témata ke kuchyňským posezením u vína. A poučení? Ne každý obyčej plní svoji funkci, ale všechny obyčeje stojí za to. Prostě radost ze života. A nesmíme být ješitní. To bychom totiž pak tu kamarádku té jedovaté paní museli pustit sednout.

Reklama